Výlet s Amálkou aneb cesta na futsal do Řečkovic a zpět

Je krásné nedělní ráno a já se rozhoduji, že na další klání o mistrovské body svých bratrů v triku vyrazím na kole. Jak jste si jistě všimli, nedorazil jsem … Nicméně mě napadlo, že bych se s vámi o to trápení, z kterého se nakonec vyklubala příjemná projížďka kolem Svitavy, mohl podělit. Jednak proto, že jsem nemohl dostát své úloze komentátora a glosátora (ale myslím, že jsem byl více jak plnohodnotně nahrazen) a druhak proto, že jsem chtěl vyzkoušet, jak na našich nových povedených stránkách funguje blog (význam tohoto slova mi uniká, ale to asi proto, že jsem líný otevřít si encyklopedii). No a třetí důvod – třeba to pro někoho může být zajímavý tip na výlet …

Ráno mi ještě zpříjemňuje pomyšlení na sobotní večer strávený na klidné zahrádce uprostřed Brna, kde jsem ve společnosti milých kamarádů popíjel dalešické pivíčko během teplé, téměř již letní noci – na to jsem se třepal celý půlrok.

Před 11 hodinou jsem připraven společně s Amálkou na cestu, a tak vyrážíme. Sjíždím z vinohradského kopce do Židenic, kde se napojuji na brněnskou cyklostezku no. 5, která je součástí Jantarové stezky spojující hraniční přechod Hatě s Hevlínem. Odtud kolem řeky Svitavy pokračuji směr Bílovice nad Svitavou přes Obřany. Tam míjím mini železnici, po které jsem už dlouho pátral. Zjistil jsem, že je to na zahradě jedné vilky postavený vláček, který je schopen povozit i malé děti. Tímto objevem jsem tak konsternován, že zapomínám odbočit na most a pokračuji po špatné straně řeky … Vracet se přeci nebudu a tak pokračuji směle dál a svého rozhodnutí zpočátku nelituji, protože vjíždím do malebné zahrádkářské kolonie lemující břeh řeky. Mimo jiné zde vidím bezvadně upravený antukový tenisový kurt. Moje bezstarostná jízda však nemá dlouhé trvaní – před bílovickým fotbalovým hřištěm mi do cesty vstupuje skalní ochoz. Být cyklotrialista srdce mi zaplesá, bohužel já musím Amálku přenést, no přenést, převalit na rameni … Tato činnost mě nesmírně vyčerpá, nicméně to už vjíždím do Bílovic, kde odolávám vábení místní známé hospůdky ve zdejší sokolovně , napojuji se na cyklostezku no. 5005 tzv. Brněnské kolečko a začínám stoupat do mírného kopce. Jak se ale vzápětí ukáže, kopec není tak mírný a proto si dávám přestávku u kostela sv. Cyrila a Metoděje. Po odpočinku a vydýchání pokračuji ve stoupání a odbočuji směr Soběšice, kde jedu kolem rozestavěného budoucího bydliště našeho štědrého sponzora a majitele a mám co dělat, aby mě cloumající závist neshodila z Amálky. Když dojedu do jezdeckého areálu Panská lícha a potěším se pohledem na pasoucí se koníky, zastavuji a rozmýšlím co dál …

Mohl bych pokračovat do Soběšic a odtud na místo určení v Řečkovicích nebo se vrátit zpět. Po zdlouhavém vypočítávání všech pro a proti, dávám přednost rozumu a tudíž 2. variantě, otáčím svého oře a mířím zpět k domovu. V Bílovicích jsem měl opět na výběr ze dvou možností – pokračovat po stezce no. 5005 (výjezd 2,5km hanku do Líšně) nebo se napojit na starou dobrou „pětku“. Překvapivě si opět vybírám lehčí variantu a tentokrát po správné straně jedu vstříc Brnu. Tento břeh je však pro mě zklamáním – není tak pěkný a navíc je zde větší hustota provozu. Takto dojíždím do Obřan a Maloměřic a pokračuji směr Židenice. Odměnou mi je průjezd ulicí, o které jsem neměl nejmenší ponětí (Svitavské nábřeží), je zde však nebezpečně zataženo (Cejl …) U nákupního centra Interspar se odpojuji z cyklostezky, pevně rozhodnut, že druhou stranu prozkoumám na budoucí víkend …

Závěrem: Najel jsem necelých 35km a bylo to příjemné zpestření nedělního dne. Navíc jsem byl ušetřen trapného výkonu Koudyho, který nedokázal podržet svůj tým a navíc si opět vykoledoval žlutou kartu … Styď se!